Kasaři

zdroj: JUDr. Miloslav Jedlička, Muzeum zločinu

Martin Lecián se narodil 31.října 1900 na Předměstí u Uherského Ostrohu a byl popraven popraven 6. října 1927 v Olomouci.

Nebezpečný vojenský zběh, zloděj, kasař a vrah se stal ve své době legendou českého zločinu. Ještě za jeho života harmonikáři, houslisté a flašinetáři obcházeli dvory pavlačových domů a na známé melodie zpívali "dojemné písničky o Leciánovi, doprovázené příslušnými obrázky". Lecián legendě uvěřil a sám se nakonec stal i její obětí. 

Rozsudek trestu smrti byl vykonán na dvoře olomouckého divizního soudu katem Leopoldem Wohlschlagerem v ranních hodinách dne 6. října 1927.

Lidová legenda ho líčila jako "krásného, štíhlého, elegantního a dětsky mile se smějícího lupiče - kavalíra, který odvážně vylupoval trezory bohatých a mistrně se vyhýbal tvrdému úderu ruky spravedlnosti"... Skutečnost však byla zcela jiná. Už s jeho výchovou byly značné problémy a tak se brzy dostal do polepšovny. Tam byl až do svých osmnácti let. Téměř okamžitě po propuštění z polepšovny začal krást a byl tehdejším krajským soudem v Uherském Hradišti dvakrát trestán. Během vojenské služby pak celkem 5krát zběhl. Naposledy 10. prosince 1926. Když byl po 134 dnech svého útěku za dramatických okolností zadržen, kladlo se mu za vinu, že spáchal celkem 104 trestných činů, včetně 10 vražd "z části dokonaných a z části ve fázi nedokonaných". Mezi jeho oběti patřil i četnický strážmistr Antonín Stuchlý, kterého zastřelil při náhodné kontrole dokladů.

Rozsudek o trestu smrti byl vynesen 3. září 1927. V jeho odůvodnění bylo uvedeno, že Lecián střílel a vraždil jen proto, aby nebyl dopaden. Ze zatčení měl nesmírný strach. Nikdo se k němu nemohl přiblížit bez hesla: "Jedna červená růže", jinak okamžitě sahal po zbrani. Trest smrti Martin Lecián - ke zděšení svého bezmocného obhájce, se kterým odmítl od začátku procesu komunikovat - přijal a ještě v soudní síni požádal prezidenta republiky o milost. Proti zvyklostem se proti rozsudku totiž neodvolal...

Mýtus a legenda o "nepolapitelném loupežníkovi" se výslechem svědků, znalců i samotným chováním a výpověďmi Leciána začala rozplývat. Na dotazy soudu odpovídal zmateně, případně nesrozumitelně odpověděl: "Nemohu si vzpomenout". Veřejnost se na proces těšila a Lecián ji zklamal. Byl zklamán i samotný Lecián. Nikdo mu netleskal, nikdo ho neobdivoval. Jeden z novinářů si ve svém článku posteskl: "Nelze uvěřit, že Lecián zdaleka nevypadá tak, jak to svými skutky dokazoval"... Vyšetřováním vyšlo najevo, že nebyl kasařem, před kterým by "žádná pokladna neodolala", jak to o sobě hrdě tvrdil. Napadal pouze trezory zastaralé konstrukce, vyrobené v druhé polovině XIX. století. Při překonávání těchto typů trezorů měl Lecián značné dýchací potíže. Trpěl totiž tuberkulózou a popel, který byl vsypáván mezi stěny trezoru ho neustále dráždil ke kašli. Proto si ústa omotával mokrým šátkem, který byl vždy nalezen vedle neodborně "rozpárané" kasy...

V noci z 25. na 26 září se však stalo něco neuvěřitelného. Leciánovi se přes veškerá bezpečnostní opatření podařilo z cely uprchnout a zmocnit se pušky, kterou smrtelně zranil 20letého strážce vojenského vězení. Na chodbě věznice se pak rozpoutala přestřelka, při níž bylo vystřeleno přes 100 ran. Teprve po zjištění, že z budovy není možné uniknout se Lecián vzdal.

Bez ohledu na zjištěná fakta se v tisku opět objevily články, které postavu zločince a zabijáka glorifikovaly, poukazovaly na jeho "odvahu" a dávaly prostor pro další mýty. Tyto skutečnosti nakonec vedly k tomu, že události dostaly rychlý spád. Za 7 dnů po krvavé události - 3. října 1927 podepsal prezident republiky T.G. Masaryk rozhodnutí, jímž zamítl jeho žádost o milost. O tři dny později byl Martin Lecián v Olomouci popraven. Byla to poslední poprava legendárního kata Leopolda Wohlschlagera.

Čtěte také:

Nakradli 2.5 mil. Kč a chytili je